rozhovor

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka:

První se druhého zeptalo:

Věříš v život po porodu?

Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co nastane potom.

Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat??

To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst ústy?

No to je přece nesmysl! Běhat se nedá! A jíst pusou? To je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu = Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.

Ba ne, určit něco bude. Jenom asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

Ale nikdo se přece od tamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

No, já přesně nevím, jak to bude vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

Máma? Ty věříš na mámu? A kde jako má podle tebe být?

No přece všude kolem nás! V ní a také díky ní žijeme! Bez ní bychom vůbec nebyli.

Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není...

No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, doopravdy si myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Upřímně mě tento rozhovor dostal. Je vidět, jak je vše jen zdánlivé. Jak si člověk myslí, že ví, že to co vidí, žije, je realita, ale stačí okamžik, a vše je jinak. Poslední dobou mám pocit, že opravdovost a upřímnost najde člověk jen v dětských tvářích. Přitom člověk má nejbohatší mimiku ze všech tvorů na světě. Je naprosto úžasné, co vše proběhne v lidské tváři za jednu jedinou hodinu. Kolik pocitů tvář dokáže vyjádřit, možná, že právě proto si lidé nasazují masky, za kterýma se ukrývají. Ukrývají opravdové city. Za maskou netečnosti, se klidně ukrývá hluboký cit a pod maskou zdánlivé laskavosti , krutá realita. Máme masky přátelské, pracovní, oficiální a neformální. Za smíchem ukrýváme pláč a pod rouškou přátelství, maskujeme závist.